V důsledku dlouholetého medicínského stereotypu jsou ženy poddiagnostikované, osvojí si nevědomé kompenzační mechanismy, a teprve až přestanou zvládat souběh mateřství, domácnosti, vztahů a práce a začnou se potýkat s depresemi či úzkostmi, získají diagnózu ADHD. Často až po třicítce. Zpětně se tak vysvětlí mnoho jejich životních karambolů. Prostřednictvím příběhů takových „roztěkaných“ žen kniha ukazuje, jaké škody může v jejich životech napáchat tlak neurotypické společnosti na to, aby ženy s ADHD vyhověly jejím požadavkům. 

Z příběhů, které s autorkami sdílelo několik desítek žen, však vyvěrá i naděje — život s ADHD sice není snadný, avšak pokud tyto ženy svou jinakost vnímají a svoje potřeby neupozaďují, ale mluví o nich nahlas, začíná je vnímat a přijímat i společnost. 

As a result of long-standing medical stereotypes, women are underdiagnosed, develop unconscious coping mechanisms, and only when they can no longer manage the demands of motherhood, household, relationships, and work and begin to struggle with depression or anxiety do they receive a diagnosis of ADHD. Often not until they are in their thirties. In retrospect, this explains many of the ups and downs in their lives. Through the stories of such "distracted" women, the book shows the damage that neurotypical society's pressure on women with ADHD to conform to its demands can wreak on their lives.

However, the stories shared with the authors by dozens of women also offer hope—life with ADHD is not easy, but if these women recognize their differences and do not ignore their needs, but speak about them openly, society will also begin to recognize and accept them.