V roce 1892 přijela do Prahy skupina tzv. "Dahomey Amazonek", aby místnímu publiku na Střeleckém ostrově předvedla způsoby afrického všedního vesnického života. Součástí skupiny byla i mladá žena jménem Gutta. O několik týdnů později zemřela a její pohřeb na Olšanských hřbitovech se stal mezinárodní „mediální senzací“. Dva roky po pohřbu byly Guttovy ostatky exhumovány a uloženy do univerzitní sbírky, z níž se později stalo Hrdličkovo muzeum člověka v Praze. Její ostatky jsou zde vystaveny dodnes. Polský umělec Ludomir Franczak ve své eseji „Nemožné portréty Gutty“ pátrá po zapomenutém příběhu jorubské ženy a ptá se, jak odkazovat na středoevropskou koloniální minulost a násilí páchané na jejích takzvaných Jiných. Jak eticky reprezentovat ty, kteří byli vystaveni na „etnografických přehlídkách“ té doby, aniž by se pouze rekapitalizovali jejich image v jiném kontextu? Prostřednictvím uměleckého výzkumu se Franczak snaží najít kreativní strategie, jak zodpovědně sdílet příběhy těch, které dominantní pohled na evropské dějiny opomíjí.

In 1892, a group of so-called “Dahomey Amazons” came to Prague to demonstrate the ways of African everyday village life to a local audience on Střelecký Island. A young woman called Gutta was part of the group. She died a few weeks later and her burial at the Olšany Cemetery became an international “media sensation.” Two years after the funeral, Gutta’s remains were exhumed and placed in the university collection, which later became the Hrdlička Museum of Man in Prague. Her remains are still on display here today. In his essay ‘Impossible Portraits of Gutta,’ Polish artist Ludomir Franczak searches for the forgotten story of the Yoruba woman and asks how to refer to the Central European colonial past and the violence perpetrated against its so-called Others. How to ethically represent those who were exhibited in the “ethnographic shows” of the era without merely re-capitalizing on their image in a different context? Through artistic research, Franczak tries to find creative strategies to responsibly share the stories of those neglected by the dominant view of European history.