Svým debutem s názvem Fosfény Jan Horský vstupuje na českou básnickou scénu jako autor poezie především značně imaginativní, a to nejen v rovině motivické, ale především v rovině jazykové i formální. V těchto dvou lze, tradičním pohledem, uvažovat o experimentu, ovšem pokud si Horského zařadíme mezi jemu podobné básnické druhy a družky, nejde ani tak o prošlapávání nových cest jako spíš zpochybňování těch dosavadních. Fosfény, mžitky před očima, malé proudy vody, které skrz prsty unikají ze sevřené dlaně, tím vším lze charakterizovat jednotlivé Horského básně. Čtenářstvo neví ani dne, ani hodiny, ani identity, ani jazyka. Tělo se podobá poušti. (Kino Peklo)

With his debut, Phosphenes, Jan Horský enters the Czech poetry scene as an author of poetry that is primarily highly imaginative, not only in terms of motives, but above all in terms of language and form. In these two, one can, in the traditional view, think of an experiment, but if we classify Horský among poetic companions of his kind, it is not so much a questioning of new paths as a questioning of existing ones. Phosphenes, twinkles before the eyes, small streams of water escaping through the fingers from the clenched palm, all these can characterize Horský's individual poems. The reader knows neither day nor hour, neither identity nor language. The body resembles a desert. (Cinema Hell)