Přišli jsme na svět, když na nás svítila skleněná žárovka, jako novorozenci jsme občas dumlali skleněnou lahev s dudlíkem, první sluneční paprsky přicházely přes skleněnou okenní tabuli, ve skleněném zrcadle jsme poprvé viděli svoji tvář, rozbitá sklenička poprvé pořezala naše ruce a skleněný střep byl příčinou propíchnutého kola. Sklenice s pivem či vínem pozorovala náš vstup do světa radostí dospělých. Sklo nás provází po celý život a nikdy nemá pevnou strukturu, i když si myslíme, že ano. Stále pomalu teče. Je účelné, krásné a ze všech vyjmenovaných zkušeností víme, že je i nebezpečné.