Vinca Petersen:

V této knize jsou použity materiály ze samého počátku mého archivu, malé sbírky asi 100 fotografií z mého dospívání a počátku 20. let, spolu s mými deníky.

S fotografováním jsem začala už jako velmi mladá: můj otec byl amatérský fotograf, takže jsem vždycky fotil kolem domu. Později jsem fotila své kamarády ve škole a oni si mým fotoaparátem fotili mě.

Zpočátku jsem si myslela, že nemají žádnou hodnotu. Byly to jen věci, které jsem si náhodou schoval. Na rozdíl od mých pozdějších snímků cestovatelů a zvukových systémů na nich nebylo nic zvláštního - těchto asi 100 raných snímků mohl pořídit kdokoli.

Ale když jsem si je později procházela s Benem Freemanem, který knihu navrhl, uvědomila jsem si, že právě proto jsou zajímavé. Byly záznamem toho, co by mohla být v podstatě jakákoli dívka, která dospívá, zažívá první dobrodružství daleko od rodičů a domova, v mém případě se pak v sedmnácti stěhuje do Londýna, snaží se vydělat si na živobytí a zároveň objevuje extázi a rave scénu.

Své deníky jsem tehdy používal jako albumy, do kterých jsem si lepil letáky, samolepky a vstupenky z večírků, na které jsme chodily, pasové fotky mě a mých kamarádek a bláznivá kolážovaná přání k narozeninám, která mi vyráběly. Pro mě je to velká část příběhu, který vyprávím. Bylo důležité dát do knihy všechno tohle, nejen fotky.

Vinca Petersen:

This book uses material from the very start of my archive, a small collection of about 100 photographs I’d kept from my teens and early 20s, along with my diaries.

I started taking photos when I was very young: my dad was an amateur photographer, so I was always taking pictures around the house. Later I’d take pictures of my friends at school, and they’d use my camera to take pictures of me.

I didn’t think they were of any value, at first. They were just things I’d happened to keep. Unlike my later pictures of travelers and sound systems, there was nothing special about the subject matter – anyone could have taken these 100 or so early pictures.

But going through them later with Ben Freeman, who designed the book, I realised that was exactly why they were interesting. They were a record of what could be pretty much any girl growing up, having her first adventures away from parents and home, then in my case moving to London at 17, trying to earn a living while also discovering Ecstasy and the rave scene.

I used my diaries at the time as scrapbooks, sticking in flyers, stickers and tickets for parties we went to; passport photos of me and my friends; and the crazy, collaged birthday cards they made for me. To me, that’s a huge part of the story I’m telling. It was important to put all of that into the book, not just the photos.