Zatímco starší Sedleckého práce se více opíraly o statické fotografické předlohy a strukturálně transponovaly technický povrch média do jakési distanční, „dokumentární“ povahy výsledného malířského díla, současné obrazy si předměty a figury vtahují k sobě, do intimní blízkosti diváka, do bezprostřední vzdálenosti, na dosah, kde „dýchají“ svou přítomností. V posledních obrazech Zbyňka Sedleckého dochází k novému způsobu personalizace viděného a zobrazovaného. Obrazy jsou kompaktnější a zároveň uplatňují smysl pro vnitřní pohyb forem v jejich deklarovaných kontrastech a komplementaritách (zaostření detailu x rozostření pozadí, pevné x měkké, živé x věcné apod.).
Název výstavy Rekvizitář je sám o sobě pravdivý i zavádějící. Situuje autora do nejednoznačné role někoho, kdo v rámci daných podmínek jedná přímo, sám za sebe, nebo kdo konstruuje matoucí umělé situace.
V malbě Zbyňka Sedleckého se nejedná o projev „osobní mytologie“, který by konstruoval cosi z hlediska autorského subjektu transcendentního, nýbrž o pokus prostřednictvím malířského exkurzu do konkrétních žánrů znovuoživit vztah k bezprostřednímu světu jako k čemusi z principu přirozenému, co je však nutné znovu objevit, rozkrýt a přijmout. K tomu přispívá i výstava Rekvizitář, pracující zcela nedivadelně s napůl otevřenou a napůl staženou oponou. Právě vtažení tohoto metaforického nástroje (opona) do čtení figurace je překročením pravomocí rekvizitáře, který už nenaplňuje pouze schválený scénář, ale operuje v širším poli toho, co se vůbec nachází před a za oponou jako takovou. Sedlecký se tu dotýká osudového rozhraní, které odlišuje banalitu od vážnosti stejně jako autentické prožívání od jakékoliv marnivosti, manipulace a účelové imitace.
Jak sám autor zmiňuje: „Mám odjakživa rád tu hranici mezi banálním a důležitým, a tak se mi to promítá i do výběru motivů a témat. Nejvíce asi hledám (jako autor i divák) v umění a malbě určitou autenticitu, uvěřitelnost.“