Mechanický pohyb a umělé světlo vstoupily do světa umění kolem roku 1900. Po pohyblivých strojích přišly pohyblivé obrazy a s nimi také „čtyři C“ (z anglických označení cinematography, cinétisme, cybernetic a computer art), respektive „K“: kinematografie neboli umění iluze pohybu, kinetismus čili umění skutečného pohybu, poté kybernetika a následně komputační, tedy počítačové umění, jež dala vzniknout inovativním uměleckým dílům 20. a 21. století. Ta se od „analogových“ mistrovských děl minulosti liší tím, že byla vytvořena pomocí soudobých nástrojů. V umění, které využívá technologií své doby, se tak odráží civilizace fungující zcela na základě elektřiny a elektroniky.