Když byl v roce 1993 – ediční péčí Jana Šulce – vydán v brněnském nakladatelství Atlantis soubor Sedm povídek, bylo to velké překvapení. A to hned několikeré. Devět let po autorově smrti totiž vyšla kniha, o níž se nevědělo, že vůbec existovala. Ne, nenalezl se ztracený rukopis, ale při stěhování Marie Zábranová, žena Jana Zábrany (1931–1984), objevila v zapadlém koutě skříně slohu s texty pro ni do té doby zcela neznámými. Překvapivé to bylo také pro podmanivou literární kvalitu samotných textů. Ta došla ocenění i u literární kritiky. Kupř. M. Špirit vyzdvihl na těchto povídkách, „jak intenzivně mohou pro čtenáře existovat bez znalosti kontextu autorova díla“ (Literární noviny 1993/č. 49). Nemůže se tvůrci dostat větší pocty. – Nešlo tedy o ten případ, který pouze dokumentuje, že autor známý především jako překladatel a básník, autor detektivní trilogie (spolu s J. Škvoreckým) z první republiky, druhé republiky a protektorátu, ten, kdo tak silně zaujal svými posmrtně vydanými deníky (Celý život, 1992), je ještě také autorem jakéhosi souboru povídek z padesátých let. Byl to případ souboru, jenž umí literárně obstát i bez ospravedlňujících berliček a pietních ohledů. Žádné juvenilní také-ještě-jakésidílko, nýbrž svébytný a literárně hotový opus.