Přibližně od roku 2007 začaly postupně dožívat velkoryse plánované stavby z doby šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let a jejich vlastníci začali místo údržby a obnov přistupovat k jejich demolicím, výrazným přestavbám, které znehodnotily jejich architektonické, interiérové a umělecké kvality, a dalším necitlivým zásahům. 

Jak se ukazuje, jde často o naplňování nových ekonomických zájmů na úkor zachování dědictví z doby, kterou je snadné politicky odsoudit i s jejich němými, nemovitými svědky. Lavinu demolic a nenávratných, necitlivých zásahů spustilo zbourání obchodního domu Ještěd v Liberci, následován byl objekty jako hotel Praha, domem dětí na Pražském hradě, komplex domů tzv. Transgasu, ale i regionálními stavbami jako byl obchodní dům Prior v Teplicích či industriálními stavbami reprezentovanými trafostanicí v Dejvicích či mazutovou výtopnou na Invalidovně. 

Nebezpečím jsou ale také necitlivé výměny fasád, oken, zateplování, přístavby, přestavby a „revitalizace“ interiérů. Poučení z těchto případů se ale nedostavuje: počet nově památkově chráněných staveb z doby tzv. státního socialismu (1960­—1989) zoufale neodpovídá počtu originálních staveb, které každý rok mizí v nenávratnu.